POHÁDKA NAZVANÁ „JAK BY TO MĚLO BÝT“

Žil byl jeden človíček, který si myslel, že vše musí být tak, jak on chce.
Lidé by se měli chovat tak a tak, vztahy mezi nimi by měly být takové a makové, zkrátka podle něj, podle toho, co si on myslí, že je správné.
Ostatním by mělo záležet na tom, na čem jemu záleží a téměř všichni (až na malé výjimky) by měli věci, situace a události hodnotit stejně, jako je hodnotí on sám.  
Ten človíček ustanovil, co je správné a co ne, co by se mělo stát a co je potřeba zakázat.
Jenže v jeho malém privátním království se neustále něco kazilo,
druzí chtěli něco jiného než on sám, a tak nebyl nikdy zcela spokojený s tím, co se v něm děje.
Zoufale se snažil všem říci, co je správné, v co mají věřit, co dělat a co ne, jenže vždy to přesně nepadlo na „úrodnou“ půdu.
Blízcí se chovali jinak, partneři byli jiní a zastávali jiné hodnoty.
Jeden věřil v něco jiného, druhý dělal něco jiného a třetí poslouchal někoho jiného.
Venkoncem to dopadlo pro našeho človíčka trochu jinak, než si představoval.
Svět si zpíval svou vlastní písničku a na milého, ale nešťastného človíčka nebral ohled.
A tak jednoho dne vzdal své úsilí obrátit celý svět na svou víru,
ostatní podle sebe a mávl nad tím vším rukou.
Tím si oddechl, zmizela křečovitost jeho snažení a paradoxně se začal cítit lépe, když ostatní nechal jít svou cestou.
Dále se ve svém království snažil dodržovat svá pravidla jen s tím rozdílem, že ostatní k nim nenutil.
Měl více přátel, více radosti a méně starostí.
Nakonec zjistil, že vše a všichni jsou takoví, jací mají být a přestal svět držet pod krkem.
Povolil stisk a měl dostatek času na zkrášlování svého království.
A to je konec pohádky, která dopadla pro našeho človíčka dobře,
protože měl konečně ze života (ze sebe) dobrý pocit a cítil se v něm skvěle.