O CO JDE

Když se ráno probudíš a přemýšlíš o tom, co dnes uděláš,

kam půjdeš, jak si zkrátka „povedeš“ probudil ses jen ze snu do snu.
Jakmile se ráno nastěhuješ do „svého“ těla a ztotožníš se s ním (děje se to automaticky),
připojí se myšlenky a emoce, které považuješ za své.
Potom začne malá tragikomedie, jízda na horské dráze vytvořená tisíci myšlenkami a následnými emocemi.
Nemůžeš si pomoci - nemůžeš nemyslet, zahnat nechtěnou myšlenku,

necítit to, co zrovna cítíš, zkrátka jsi v tom, až po „uši“.
I když se tak život se vznikem „já“ stává tobogánem, bude většina svou „pozici“ bránit a obhajovat.
Zvykli si na jízdu v bouři, snaží se kontrolovat vlny a srovnávat je do jedné, jim přijatelné roviny.
Sebeovládání a nucení se k pozitivnímu myšlení jim k tomu má údajně dopomoci.
Pracují s heslem „Zítra nebo jednou, až se stane to a to, až udělám to a to,

až získám to a to…“bude „můj“ život lepší a „já“ budu spokojenější a pak se to všechno přece musí změnit.
Jenže pocit „já“ je založen právě na nespokojenosti, snaze být někde jinde, než zrovna jsi
a mít ještě něco jiného, než zrovna máš.
Je to jeho krev, v které místo krvinek proudí věčná nespokojenost a posuzování.
Ale když se ráno probudíš a uvědomíš si, že jsi pozadím „svého já“, jeho věčným svědkem,

mohou přijít jakékoliv myšlenky, ale TY se do nich nezaplétáš.
Pozorováním se nemohou na TEBE nalepit a emoce TĚ nemohou dostat na kolena.
Díváš se, jak si vede iluzorní „já“ a své tělo bereš jen jako nástroj,

na který Bůh hraje svou věčnou písničku Života.
Nejsi „v tom“ a to je TVÉ vysvobození.
Můžeš stoupat a klesat po vlnách, ale tvůj vnitřní klid to nezasáhne.
Díváš se na všechno, co se děje TAM z místa pravého domova,

který je ZDE bez stresu a zbytečného hluku.
Jsi doma, kde hoří krb plamenem lásky a ničím nerušené spokojenosti.