NIC SI NEBER OSOBNĚ

Když jsi zklamán nebo ses urazil, myslíš si, že se to děje tobě.
Každá touha a přání ještě tuto iluzi posilují
– že jsi osobnost, existuješ v těle, tělo jsi ty a tvé jméno tě reprezentuje.
Máš pocit, že jsi oddělený od světa a druhých lidí, že jsi to ty, kdo jedná a rozhoduje.
Kolikrát za den řekneš slovo „já“?
Tento iluzorní pocit oddělení se a víra v sebe, jako jedince,  
je zdrojem všeho utrpení, které zažíváš.
Všimni si, že ti, co mají ego velmi pevné, zažívají silné emoce
a potřebují neustálou interakci se svým okolím, neustálé sebepotvrzování.
Jenže tělo se mění, tvé jméno můžeš také změnit, i pohlaví se dá změnit,
ale TY – věčný svědek toho všeho, zůstáváš neměnný.
Když něco jednou je a podruhé není, nemůžeš to být TY.
TY jsi tu pořád – ne v popředí, ale v pozadí toho všeho.
Nejsi nic pevného, můžeš TO nazvat vnímáním nebo pozorováním.
Všechno, co vnímáš tam „venku“, i tvé tělo, myšlenky a emoce, tím nejsi.
Jsi NIKDO a přece máš pocit, že se účastníš života.
Když jdeš spát, celý svět zmizí v oceánu Vědomí – v tobě
a po probuzení formy a projevy světa včetně všech hráčů vyplují opět na povrch.
Bez TEBE by neexistovalo nic projeveného.
Paprsky Vědomí vytváří neustále nové a nové formy.
Svět existuje „v tobě“, proto nemůžeš být od ničeho oddělený.
Vše je odrazem TEBE – předlohy.
Jak může odraz zklamat svého tvůrce a učinit jej smutným?
Jak ti někdo může ublížit, když nejsi osobou, která je také tvou projekcí?
Dívej se na svět z nadhledu a neber si nic osobně.
Nejsi tady ty, ani já, nejsi tady tak, jak si myslíš, že jsi.
Potom přirozeně přijde klid, i když máš pocit, že jsi chycen do dramatu fyzické reality.